dva obrazy
Friday January 30, 2015
Celé to nakupení hmoty rozložené na lavičce jako na pultě masného krámu nejprve považoval za sněhovou závěj, kterou během dne nikdo neodmetl, ostatně proč taky, v takovém mrazu. Teprve ze vzdálenosti několika kroků v domnělé závěji rozpoznal postavu. A teď před ní stál a byl to pocit, jako by vešel k někomu do ložnice.
Muž byl nahý. Ležel na boku, ruce měl složené pod hlavou a nohy mírně pokrčeny tak, aby celý objem svého těla vměstnal na sedák parkové lavičky. Linie jeho pasu, která – zřejmě vlivem sedavého zaměstnání a špatné životosprávy – dávno ztratila pevnost, byla obtažena světlem parkové lampy a ochlupení obrostlo jinovatkou. Penis působil jako malý, komicky nesmyslný výčnělek v promrzlém klíně.
Tvář vyzařovala neuveřitelný klid, jako by muž jen spal po dlouhém, namáhavém dní.
Zátiší ale ještě nebylo kompletní: pod lavičkou byl vyskládan komínek oblečení a na jeho vrcholu ležela prázdná, průzračná lahev bez etikety.
Teď se scéna uzavřela: neforemné, špatně uspořádané tělo, a oproti němu pečlivě srovnané oblečení a lahev, zamrzlá kauzalita.
Následně se do obrazu vpila hudba. Filip si uvědomil, že má v uších sluchátka. Vytáhl mobilní telefon. Mráz z něj vysál téměř všechnu energii, ale jeden hovor by jistě ustál. Filip sluchátka odpojil a hudba umlkla. Teď už nebude muže nic rušit. Schoval telefon do kapsy a vydal se domů. Město bylo tiché, jen občas slyšel sníh drcený pod koly klidně projíždějících aut.
Po zastrčení do dokovací stanice začal telefon přijímat energii: na znamení, že tištěnými obvody znovu proudí elektřina, tiše pípl.
V bytě byl nepořádek a přetopeno. Na kuchyńské lince ležela polovymačkaná plata paralenu a ve dřezunedojedná večeře. Lucie už třetí den bojovala s pravidelnými záchvaty horeček a veškerou starost o byt a pořádek v něm musel zastat Filip.
Zítra skončím dřív, uklidím, nakoupím vitamíny a nějaké ovoce, možná med, pokud bude za rozumnou cenu, opakoval, když ležel vedle Lucie a nemohl usnout, jen pozoroval, jak se namodralé chladné měsíční světlo odráží na Luciiných slepených vlasech a v záhybech pomačkaného povlečení. Luciin spánek jen ztěžka překrýval neúprosný souboj imunitního systému s postupující nemocí. Lucie tiše žhnula – a mu najednou připadalo, jako by se všechna energie světa nakumulovala do jediného místa v celém vesmíru. Rozpínající se žhnoucí bod na na dokonale černém plátně.
Ležel vedle ní, kousek od ohniska, a pozoroval, jakpožár opouští rám obrazu a šíří se z Luciina tělapo celém bytě, jak ukusuje konce záclon, přeskakuje z okna na smetí vedle popelnic, na celou ulici, čtvrť a město, až najednou plane vše nečisté a choré, co za tisíce let nasedimentovalo ve vrstvách prachu na věčně špinavých litech stromů, vlhce páchnoucí rzi a v pomočených průchodech, jimiž se každý večer vracel domů, a které mu připadaly tak důvěrně známé, jako by jimi přišel i na tento svět
Krátce před svítáním jej napadlo, jestli by požár vysvobodil zamrzlého muže z parku.