komunistka
Wednesday June 27, 2018
V krajině mírných kopců a plytkých údolí připomínaly čerstvě navršené haldy mohyly pohanských králů. Lidé, kteří se drápali nahoru, však nehodlali uctít zapadající Slunce ani vzdát hold zapomenutým bohům. Zrak měli upřený pod sebe, kde se mezi ostrými kameny leskly zbytky nepřetříděného uhlí. Dlouhé a pokřivené stíny padaly k nohám mužů, kteří se postupně scházeli na patě svahu. Po chvíli se i oni vydali nahoru. Opřeni o hole se drali za burnaři, aby ztrestali i tu nejmenší krádež.
Výjev se každý večer opakoval. Chudáci uvykli bití jako tupí psi a lidé, kteří je mlátili, už ani necítili vzrušení, které člověku přináší působit bolest.
Se stmíváním se muži s holemi stáhli k výčepům. Burnaři je věrně následovali. Usedli pod žhnoucí okna a před sebou rozprostřeli pytle s nasbíraným uhlím. Možná se u nich někdo zastaví, holí prověří, jestli se pod černým ořechem neskrývá kamení, pak kývne, naloží pytel na záda, a do napřažené dlaně hodí korunu.
Do těla, které bylo zvyklé pracovat na polích, se rytmus stroje obtiskl bolestí a únavou.
Hned ráno si ji chytil mistr. Široká dlaň padla na rameno, palec zajel do jamky pod klíční kostí:
„Ty seš jedna z nových?“
Přikývla. Mistr ji odvedl pod přístřešek. Podél rachotícího pásu stála řada žen, které z proudící zeminy vybíraly hlušinu.
Jako nová dostala místo na konci řady. Prsty ji sekaly valící se drobné úlomky, ale krev nebyla pod rukavicemi z černého prachu vidět. Mistr stál neustále za jejich zády, ale na rozdíl od jiných dozorců neměl hůl a ani si nevšímal, když některé z hraběnek společně se zeminou vytřídily i černé ořechy.
Kolem poledne se pás zastavil. Z ticha jí zalehlo v uších. Společně s ostatními ženami se usadila ve stínu plechové střechy. Nebe bylo modré, a když si sedl prach, ucítila vůni obilí z okolních polí smíšenou s tabákovým kouřem. Cigarety kolovaly v mohutných ztvrdlých dlaních zkušených hraběnek, zatímco z posekaných rukou nováčků padaly do prachu. Nijak mezi sebou nemluvily.
Těsně před koncem pauzy přišel mistr, a aniž by cokoliv řekl, jednu z dívek si odvedl.
„Máš štěstí,“ řekla žena, která seděla vedle, aniž by se na ni otočila.
„Podle toho, jak se na ni ráno díval, ho dlouho mít nebude,“ řekla druhá.
„Na rozdíl od tebe, která ho už ani nepotřebuje!“
Pak se pás znovu rozpohyboval a shoz vychrlil vytěženou zeminu. Dívka, která odešla s mistrem, se nevracela. Ženy však třídily i za ni a dokonce přisypávaly kamení na její hromadu.
Na konci dne Mistr kamení sečetl, vyplatil ženám odměnu a kývl na vozku, aby přivedl koně.
Povoz tažený poloslepým koníkem pak dlouho do večera rachotil do svahu před jejich barákem. Ze zápraží sledovala, jak se koňské tělo pokryté rozpraskanou solnou krustou napíná pod ranami biče.Na statku by koně netýrali, napadlo ji, spíše by zbičovali surového vozku. Zde jsou si ale všichni rovni.
Když si k ní přisedla nejstarší z hraběnek, zůstala mlčky, jen dál pozorovala nízké střechy města, které se pod nimi rozlévaly po mírných vlnách Slezské krajiny. Mezi nimi vyrůstaly fabriky a příhradové konstrukce důlních věží.
„Občas některá z nás musí odejít,“ řekla žena: „Dobrým zvykem je pak její místo zastat, aby nebyla zkrácena na odměně. Doteď jsi to nevěděla, ale příště na to pamatuj.“
Na obzoru vstoupal dým od hutních komínů.
„Věř mi,“ pokračovala žena: „že mistr není zlý člověk. Pokud nemusí, nikoho nebije a kamení sčítá, jak před ním leží. Ty jsi ještě mladá, ale některé z nás se už jinak než prací neuživí.“
Večer nemohla usnout. Ostatní ženy hlasitě oddechovaly nebo chrápaly. Vozka dávno chvíli odvedl koníka do stáje. Kůň byl tak vyčerpaný, že jej ani nemusel vázat. Letní nocí se nesl rytmický cvrkot, nahodilé kovové údery fabrik, vzduch byl čistý, prosycený sladkou vůní polí a tlející trávy. Nakonec vstala a vyšla na zápraží. Ulice vyskládaná z nízkých dlouhých baráků tiše ubíhala do noci, jen z hospody pod svahem prosakoval smích a hudba. Jak se blížila, dokázala v prosvětlených oknech rozeznat jednotlivé siluety pijanů. Na zápraží se však zastavila. Oči burnaře, který seděl pod schody, zářily do tmy. Před ním na bílém kapesníku ležely staré mince, kleště, smotky drátů, mezi nimi se zaleskla střenka vystřelovacího nože.
„Ten nůž mi nikdy nic dobrého nepřinesl,“ řekl burnař, když natahoval zjizvenou dlaň po korunových bankovkách.
Nůž nosila schovaný v těžké pracovní zástěře, jen během pauzy si s ním krájela chléb. Ženy nůž pozorovaly se zaujatým zděšením jako kostelní svátost. Mistr si pokaždé vybral nějakou jinou. Stroje nezúčastněně chrlily zeminu, kterou bylo třeba přetřídit. Tělo přivykalo.
Večer seděla na zápraží a pozorovala, jak se na matné čepeli zrcadlí chladné barevné skvrny – barák, plot, nebe, cizí a vzdálená tvář ženy. Jako by se dívala do potoka.
„Taky bych takový potřebovala,“ hlas zněl vzdáleně.
Když zvedla oči uviděla drobnou dívku opírající se o betonový sloup pumpy. Drobná dětská postava nebyla o moc větší než pumpa samotná. Černě se lesknoucí cop padal k pasu – těžký a mastný.
„Nemají tě rády,“ řekla. „Mně na tom nezáleží. Na ničem.“
Že se nůž ztratil, zjistila příliš pozdě. Mistr ji chytil pevně. Zatímco všechny ostatní ženy se alespoň otočily, Drobná zůstala stát u pásu s pohledem upřeným na proudící zeminu. Černý cop se plazil po zádech.
„Měly byste se všechny pořádně umýt,“ řekl mistr, když ji ve stáji zajel prsty pod sukni. Druhou rukou ji tlačil ke stěně. Namořené fošny byly prohřáté sluncem a dřely na líci. Tér voněl jako kadidlo. S hlavou zkroucenou na pravou levou stranu se dívala do zakaleného koňského okna. Ve slámě pod nohami ležely špinavé prázdné lahve. Nad nimi visel bič.
„Za chvíli se můžeš vrátit k práci.“
Zkusila natáhnout ruku. Mistr byl rychlejší. Strhl bič a poodstoupil o dva kroky.
„Nůž ti je málo.“
Švihnutí ale minulo. Bič se svezl po koňském krku. Tělo zapulzovalo a vymrštilo se do vzduchu. Mistr si až příliš pozdě uvědomil, že vozka odbyl svou práci a koník není uvázaný.
„Zabiju ho,“ řekl, aniž by bylo jasné, jestli myslí koně nebo vozku. Pak se na něj nahrnula masa koňského těla, jako když se pod výdřevou zhroutí strop šachty.
Rychle vyběhla ven a za ní se vyřítil kůň. Na ostrém slunci se na chvíli zarazil, pak se slepě rozběhl směrem k ženám. Ženy zběsile uskakovaly, než splašeného koně podrazil třídící pás. Mohutné tělo se svezlo mezi proudící hlušinu.
Na stanici ji přivedli bez pout. Četník si u dřevěného pultu zapsal jméno. Pak se zeptal, zda-li je komunistka. Když mu nikdo nedokázal odpovědět, otevřel dřevěnou přepážku a odvedl ji do cely.
Sedla si na dřevěnou lavici, z hrubě omítnuté cihlové stěny sálal chlad a vlhkost. Zatím byla sama, ale s večerem se dostavili ostatní nocležníci. Děti, které neúspěšně kradly, ženy, co se zoufale prodávaly, opilec, který se k ní okamžitě vrhl, ale v polovině cesty upadl a usnul na betonové podlaze. Většina z nich s rozbřeskem odešla a nejeden z nich s četníky pohovořil. Pro zbylé však přišli muži v civilních šatech a ti odcházeli mlčky. Čekala, kdo přijde pro ni.
Po týdnu ji však předvedli zpět před četníka, který zapisoval jména.
„Vypadá to, že tě nikdo neshání,“ řekl: „a já nehodlám živit člověka, kterého nechtějí soudit.“
Když vyšla ven, na nebi visela potrhaná plachta ocelově šedých mraků. Bylo dopoledne a lidé pracovali. Na ubikaci se opláchla v lavoru, který stál na stolku za paravánem, a poté si sbalila věci. Nože ležícího na palandě si nevšímala.
Zapomenutý uhlík se v rudém světle matně zaleskl mezi kamením. Žena vedle ní se pro něj ohnula.
„Tvou hlušinu jsme spravedlivě rozdělily,“ řekla a vložila ořech do roztrhaného vaku.
Byl večer a muži s holemi se začali scházet pod svahem. Stáli ve skupinkách a vesele si povídali, u nohou prodloužené stíny paběrkujících burnařů. Už je znala jménem.
Později se od některého z nich dozvěděla, že ačkoliv se mistr uzdravil, záhy jej vrchnost propustila. Nový hlídač byl řádný křesťan, který se sukně štítil, ale rozuměl holi. Několik žen odešlo. Zbylé se složily na písaře, aby jim sestavil dopis pro vrchnost, v němž se děkovalo, že práce poctivých křesťanek může být konečně ctnostná. Když se jej ale ženy vydaly doručit na Nový zámek, služebnictvo se jejich zástupu vyděsilo natolik, že odvázalo psy. Nedoručený dopis pak dlouho visel na stěně baráku, kam si jej ženy přibily. Postupně žloutl a trouchnivěl, až jednoho dne odpadl na zem, kde jej zašlapaly rozbité střevíce nových dívek.