Michel Houellebecq – Mapa a území
Saturday February 7, 2015
Jedním ze základních problémů většiny estétů je přezíravost k masovým médiím. Kritické vědomí, že produkce informačních továren sestává převážně z vyprázdněných spektáklů, vede k intelektuálnímu odsunu masmédií do říše nereálna. Zde mas-mediální témata existují sama pro sebe, bez návaznosti na vnější svět – a pro cvičeného estéta posedlého autenticitou se snadno stávají nepodstatná. Jestliže se média zmocní témat relativně vzdálených nebo přespříliš komplexních (ekonomie, ekologie) estét ještě dokáže znechuceně mávnout rukou, pokud však mediální síť zapřede intelektuála, nastává nefalšovaný hon na čarodějnice.
Jistě není žádným tajemstvím, že francouzský spisovatel Michel Houellebecq o své odchycení zcela záměrně usiloval sám – a že vlastním přičiněním získal status popové hvězdy. Ve dne jej tak všichni estéti nenávidí, večer čtou. Úkolem kritika by ovšem nemělo být kategorické apriorní odsouzení Houellebecqua jakožto náhražky literární skutečnosti, ale jeho poctivé zhodnocení.
Osobně si myslím, že témata masmédií jsou ryze autentická: terorismu denně připraví o život tisíce lidí, ekonomická krize reálně snižuje životní úroveň, sex i smrt jsou jako nejaktuálnějšími objekty informační směny tunelovány tržními imperativy. Jistě není náhodné, že – zároveň s krizí rodiny a morální kritikou liberalismu – se jedná o témata bytostně Houellebecqovská. Mapa a území, zatím poslední česky vydaný Houellebecqův román, ovšem rozšiřuje bitevní pole do oblastí pro autora neprobádaných.
Jed Martin, ústřední postava románu, je umělec, který se prvně proslaví velkoformátovými fotografiemi map, posléze sérií obrazů tematizujících práci na počátku nového tisíciletí. Aby svým obrazům zajistil lepší startovní pozici na uměleckém trhu, potřebuje adekvátní průvodní text. Michel Houellebcq je francouzský spisovatel žijící v Irsku. Jakkoliv je v oblasti výtvarného umění spíše poučeným laikem, padá volba na něj. Kombinace zafunguje. Jed Martin pohádkově zbohatne a Michel Houellebecq je brutálně zavražděn. Tolik úvodní zápletka. Ta ale není příliš podstatná, protože než děj samotný je podstatnější jeho rámování.
Pro Houellebcqua je typické, že jeho romány jsou především pečlivým vykreslením určitých sociálních prostředí a témat, která je determinují. Zatímco se však v předešlých románech jednalo především o sexuální frustrace a nemožnost lásky vyšší střední vrstvy („Pro mě je láska něco jako Bůh v Dostojevského románech“), Mapa a území se přeorientovává na prostředí tvůrčí. Zde hrají prim věci podstatnější… kromě sexu peníze. Jed Martin, jehož díla se brzy stávají fetišem vládnoucí třídy, se tak neustále pohybuje na hranici mezi autentickým tvůrčím vyjádřením a zbožní produkcí uměleckých produktů.
S pozicí hlavního hrdiny souvisí asi největší šokantnost nového románu: není šokantní. Tedy trochu je, ale zdaleka se nejedná o explicitní moralizující porno jako v případě (například) Platformy. Jestliže se totiž Houellebecqovy dřívější romány vyznačovaly nejen nesmlouvavým společensky kritickým pohledem, ale i brutální exploatací hlavních postav znázorňujících daný společenský problém (sexem posedlý Bruno a jeho chladný bratr Michel v Elementárních částicích, Tisserand a vypravěč v Rozšíření bitevního pole), pak k Jedu Martinovi, jehož životní pouť zaznamenává od narození po smrt, zůstává Houellebecq relativně shovívavý. „Neměl zase tak špatný život,“ konstatuje lakonicky.
Sarkastičnost je tak rezervována především pro vedlejší postavy: pro reálně existující představitele francouzské kulturní scény, opilého spisovatele Michela Houellebecqa – ten jako by z oka vypadl své mediální reprezentaci – pro Jedova otce, znechuceného architekta. Na rozdíl od postavy ústřední se jejich příběhy vyznačují fragmentárností a zabírají pouze malý časový výsek.
V souvislosti se stavbou těchto vedlejších příběhů se často hovoří o experimentálním prolnutím Houellebecova naturalismu s postmoderními aluzemi, intertextovostí nebo pseudo-biografickým začleněním autora do těla příběhu. Jistě, tyto literární postupy v předešlé autorově tvorbě nenalezneme, můžeme ale pochybovat, nakolik jsou v kontextu současných narací ještě experimentální. Nejsou-li zrovna ony – a nikoliv podvratný naturalismus odkazující k polozapomenutému Zolovi či Flaubertovi – příčinou často zmiňovaného autorova obratu k tradicionalismu.Jestliže ano, pak by zdánlivě nedůsledná rozpolcenost sarkastičnosti nesvědčila o Houellebecqově umírnění nebo o přijmutí světa v jeho otupující bezvýchodnosti, ale o pravém opaku: radikálním vypořádáním se s minulými otupujícími formami, tedy o finálním příklonu k chladnému a neosobnímu literárnímu realismu.
U českých vydání Houellebecqových románů bývá často diskutována kvalita překladu. Osobně se v této otázce necítím dostatečně povolán, nicméně v okamžiku, kdy si pařížští bezdomovci rozdělali ohýnek v boční aleji namísto postranní uličky, vycítil jsem, že něco není v pořádku.
Na konci roku 2010 byl Michel Houellebecq byl za Mapu a území odměněn Goncourtovou cenou. Je to důkaz jeho plného etablování se do struktur francouzské kritiky nebo další z mediálních spektáklů? Provokace nebo úlitba? Nic z toho, jen kniha, jejíž literární ekvilibristiky nezakryjí to podstatné: poctivé jádro společenského románu.
autor: Michel Houellebecq / přeložil: Alan Beguivin / vydáno: 2011 / nakladatelství: Odeon